Napište mi! E-mail: h.marksdottir@post.cz

Prosím, řešte hlouposti!

29. října 2016 v 18:44 | Hëllena |  Zamyšlení
Vzhledem k tomu, že jsem si teď dovolila extra dlouhou pauzu, dalo by se očekávat, že jsem ani nenavštěvovala žádné jiné blogy. Opak je ale pravdou, svému jsem se vyhýbala obloukem, ale cizí blogy jsem hltala stejně vášnivě jako dřív. Co se mě týče, vždycky jsem měla na blozích ráda rubriky, které byly plné názorů autora. Všelijaké ty "jak to vidím já" nebo "názory a úvahy". A úplně nejradši mám ty, kteří se nebojí jít s kůží na trh - zkrátka všem bez ubrousku předhodí svůj názor, který je mnohdy až konfliktní. Tohle já moc nedokážu, protože se bojím, a tak o to víc obdivuji ty, kteří to umí, a ještě se za svůj názor dokáží bít s ostatními. Lidi z téhle kategorie si obvykle vybírám za své názorové vůdce, protože mě dokážou efektivně (i efektně) přesvědčit. Každopádně si ale při čtení jejich článků často všímám, že se v komentářích občas vyskytne nějaký radílek, který sice zhltne článek na dvě sousta, ale vše, co k němu řekne, je..:

"Já myslím, že to zbytečně moc řešíš. ;)"

Tahle věta mě někdy pěkně namíchne, ale většinou mě spíš rozesmutní. Vždyť tohle je přece, když to řeknu hodně nadneseně, smysl blogerova života, řešit a rozebírat věci! Nebo alespoň náplň života blogera autorského, píšícího, přemýšlejícího. Čímž nechci urazit ty, kteří se sem neřadí, nemyslím to tak, že byste nemysleli, ale že nepřemýšlíte nad různými věcmi natolik, abyste cítili potřebu napsat o tom na blog.
Já nevím, ale pro mě je právě tohle to kouzlo blogování, že si každý může napsat co chce, jak chce a kdy chce, úplně každý, a nemusí tak stát na bedničce od mýdla uprostřed náměstí, aby ho někdo poslouchal, ale může "jenom" vydat článek na blogu. Pro mě je to velká svoboda, a i když sama úplně nedokážu psát tak plamenně, jak bych si přála, o to víc oceňuji ty, co tak píší, ráda jejich názory čtu, ještě lepší je, když umí (pokud je to vhodné) podat svůj názor vtipnou cestou, to se pak i zasměju - a potom přijde nějaký takovýhle kliďas, který nic neřeší, nic nemá potřebu rozebírat, a řekne dotyčnému blogerovi, že nad tím zbytečně moc dumá, že řeší blbosti, a tak podobně. Ještě radši mám větu "Ty máš teda problémy, ty se asi hodně nudíš, co?" Místo abychom byli rádi, že se někdo má tak dobře, že jeho největším problémem je, že se mu nelíbí jeho rodné jméno a chce si jej nechat změnit, budeme se kvůli tomu nad ním povyšovat a házet patky, že "to sou teda problémy".
Možná, že někteří blogeři (anebo jen pouzí návštěvníci) prostě chtějí číst holá fakta, všechno ručně a stručně, bez nejrůznějších okecávek, zamyšlení a důkazů. Ale co by to potom bylo za články, kdyby to člověk tak neřešil? Ty články, které obvykle obdivuji, jak jsou dlouhé, by najednou nebyly ani poloviční. Ale to by zase bylo řečí, že článek je sice pěkný, ale takový krátký.. Chápu, že se fakt nejde zavděčit všem. A chápu, že právě ti blogeři, kterým všichni říkají, jak nad věcmi moc bádají, si z takových komentářů obvykle nic nedělají. Je taky dost zvláštní, že tohle řeším zrovna já, která není schopná napsat opravdu dlouhý článek. A to se vždycky snažím, prosedím u počítače dvě hodiny, ale mám pocit, že ta písmena se kamsi ztrácejí.. No, nejspíš mi to tak leží na srdci proto, že jsem, když už ne brilantní psavec, tak alespoň vášnivý čtenář a prohližitel cizích blogů, a čím obsáhlejší a "víc od srdce" článek vidím, tím jsem raději. I když narazím na dlouhatánský článek, který je ale plný nudných fakt zjištěných kdesi, už mě to tak nepotěší, ale když má takhle dlouhý článek na svědomí fakt jen sám autor, protože ho dané téma prostě zaujalo a měl pocit, že o něm musí napsat, už z toho článku dýchá zas úplně jiná atmosféra. A ta se mi právě líbí. Ale nemůžu mluvit za všechny, takže jen sama za sebe prosím blogery: "Prosím, řešte "blbosti", piště o nich a rozčilujte se nad věcmi do aleluja. Není to divné, není to zbytečné. Ukazujete tím, že máte vlastní názor, dokonce hodnotný, což je v dnešní době k nezaplacení, protože názor může mít sice každý, ale všichni víme, za co to mnohdy stojí.." Zkrátka bych byla úplně nejradši, kdyby si ti, co mají neustále pocit, že lidi kolem nich všechno strašně řeší, tohle nechali pro sebe. Protože tohle taky nic nevyřeší. A myslím, že i když někdo ty hlouposti opravdu řeší, tak stejně svoje čtenáře aspoň něčím obohatí. Nedá se přece všechno řešit jen zběžně a po povrchu.. ;)
 

Znovuzrození?

26. října 2016 v 12:13 | Hëllena |  Něco jako deníček
Už jsem tady zas. Ne, vážně jsem si už myslela, že s blogováním - nebo alespoň s tímhle blogem - nadobro končím. Že už to nemá cenu, poněvadž v maturitním ročníku na nic není čas, ještě ke všemu mám ty deprese, a vůbec vlastně nevedu kdovíjak zajímavý život, tak o čem bych psala? Už mně totiž připadalo, že na články typu "deset věcí, které nesnáším" jsem trochu, jak to říct..moc na úrovni? Vlastně jsem ani nevěděla, jaké má tenhle blog vlastě téma. Blog typu ČiliChili s jednoduchoučkými seznamy bez valné hodnoty a názoru? Nebo naopak názorový blog, který však píše osoba, která skoro ničemu pořádně nerozumí a každý ten její názor má nějaké své ale, které jí taky většinou hned někdo starší a zkušenější vysvětlí? Deníčkový blog člověka, který si odpočinkový víkend nepředstavuje jako horskou túru větrem a deštěm, ale jako lenivé posezení doma s knihou? Vůbec jsem neměla tušení. Měla jsem v hlavě tolik různých nápadů na články, chtěla jsem psát recenze, fotit zase urbex, psát o zelených potravinách a mojí zkušenosti s GreenWays.. Leč nerozhodla jsem se, a zase jsem si řekla, že tenhle blog bude prostě nadále spatlaninou všeho. Já to koneckonců ani jinak neumím. Ale bude to pořád tenhle blog, i když první články na něm jsou z doby, kdy mi bylo čerstvých šestnáct, zatímco teď už mohu volit, řídit auto, makat v práci dvanáct hodin a jít do vězení. Protože začínat odznova s čistým štítem je na internetu strašně jednoduché. Stačí, aby se z Hëlleny stala co já vím třeba Elvíra, a už si tyhle "dvě" osoby nikdo nikdy nespojí. A to já právě nechci. Chtěla bych aby, pokud si můj blog vybuduje nějakou pořádnou tradici, na něm byla vidět celá moje minulost, i kdyby to byly články sebeblbější. Protože kdybych to tak neudělala a založila si zbaběle nový blog pod novým jménem, bylo by to asi dost pokrytecké.

Když jsem zase dneska po dvou měsících vlezla do blogové administrace, zjistila jsem, že se jeden můj článek dostal na titulní stranu. Lidi si ho četli, komentovali, vesměs pochvalně. Udělalo mi to radost a strašně mě mrzelo, že jsem těm lidem na jejich komentáře neodpověděla včas. A v tu chvíli mi taky došla jedna důležitá věc. Můj blog nemá tak malou návštěvnost a komentovanost proto, že by články byly blbé, ale proto, že nemá dostatečnou propagaci. Kdyby se mé články dostávaly na titulku takřka každý druhý týden (což se některým blogerům stává až podezřele často), nejspíš by to tomuto blogu zvedlo popularitu. Nehodlám začínat s nějakým vecpáváním se do blogerského povědomí, to ne. Jen mi zkrátka došlo, že chyba není v článcích, ale v tom, jestli se umím nebo neumím propagovat. Tadá.

Ve zkratce? Jsem tvrdohlavá. Jsem mnohdy nepříjemná. Za své názory se umím bít jen v případě, že jsem na sto procent přesvědčena o jejich pravdivosti..tudíž nikdy. Jsem zbabělá. Jsem zlobivá. (no vrr, mňau, ale to nemá být sexy průpovídka, prostě jsem asi nikdy nebyla dítě hodné jako andílek, i když jsem chtěla) Ale jsem to já. Mám spoustu chyb. Mám akné, celulitidu a potíže s játry. Ale mám sexy tělo - malá prsa, avšak boží zadek. (no hurá, konečně vzkvétá mé ženské sebevědomí!) Jsem závislá na nikotinu a mám sklony k toxikomanii. Mívám PMS a jsem náladová. Ale jsem to holt já. Jsem líná jak veš, právě teď prokrastinuju až hanba - ale pokud mi někdo dá jasné instrukce, dělej to a to, když to je v mých silách, makám, až se ze mě kouří třeba několik hodin bez přestávky. Nemám ráda sport..ale miluju sport! Nerada se přepínám a "sahám si na dno", ale lehčí záhul v posilovně či na trekovém výletě je pro mě super - jen nemám potřebu jít až na dřeň. Nechtíc se prezentuju jako hrozná drsňačka, kterou nic nerozhází, protože mě to tak život naučil, ale ve skutečnosti jsem hrozný romantik, co se vším strašně nadělá - což je doména, kterou asi hledají spíše ženy u mužů - a voilá, tady jsem! Mluvím sprostě a sere mě to. Jsem příliš odpouštějící a taky se vracím k tomu, který mě podvedl. Pro každého mám pochopení a jsem moc důvěřivá. Ale jsem to prostě já. Nejsem čestná a vždycky spravedlivá, vždycky si ráda přidám, když to jde. Když na mě někdo zkouší fyzickou sílu, nezdráhám se bránit, i když jde o vlastního rodiče. Nevím, co chci v životě dělat. Ale tohle všecko jsem zkrátka já - dělám chyby, dokonce denně, pak se za to nesnáším, abych si potom mohla uvědomit, že to tak má přece každý. Ale rozhodla jsem se, že jednu věc, která pro mě byla tak typická, už přece jen dělat nebudu. Nebudu se snažit dělat ze sebe někoho jiného. :)

Kvůli vám se vzdávám šamponu III. - Co bylo dál a jak jsem zhřešila

4. září 2016 v 9:52 | Hëllena |  Zaujalo mě
Dny plynou, a najednou už je to měsíc, co jsem psala o tomhle svém experimentování s různými potravinami, které jsem použila místo šamponu a kondicionéru. Jako nejlepší možnost se tedy pro mě ukázala kombinace těsto z žitné mouky plus směs octa s vodou. Slíbila jsem, že tuhle sérii článků završím podělením se s vámi o své zkušenosti, jak funguje metoda no poo v běžném životě.

Krátce poté, co jsem si začala mýt vlasy moukou, jsem "pěkně zvostra" zamířila do bazénu. Na jenom fóru jsem si totiž všimla, že to tam některé diskutující řešily - totiž jak tyhle "mycí ingredience" převážet například na cestách, anebo třeba jen do toho bazénu. Kdybych jela někam na delší dobu, asi bych si odsypala požadované množství mouky normálně v sypkém stavu a ocet bych odlila do nějaké nádobky, ale jelikož jsem o letošních prázdninách nikde nestrávila déle než jednu noc, ani tahle potřeba nevyvstala, protože jak v Drážďanech tak v Krumlově jsem si to zařídila tak, abych měla vlasy umyté už z domova, a musela se tak zaobírat pouze mytím těla (což jsem si užila na maximum, v Krumlově jsem zlomila rekord počtu umytí se za jeden den - bylo to asi pětkrát). Při cestě do bazénu jsem se ale rozhodla, že si s sebou vezmu už namíchané obě směsi, abych se pak nemusela honit s tím, že bych to musela patlat tam.
 


Za trochu lásky šel bych světa kraj..

30. srpna 2016 v 14:55 | Hëllena |  Něco jako deníček
..šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.
Když člověk někde čte nebo slyší o rozpadu nějakého vztahu, hned má plnou pusu rad, bodrých slov a útěch. Říká všechny ty věci jako "Vykašli se na něj, když ti tohle mohl udělat, tak tě stejně nemiloval, a tak nemá cenu se trápit". Jenže to jde jen do té chvíle, než v tom je on sám. Říká si, jak na první pohled umí rozpoznat člověka, který se k němu nehodí, a že i když se některé vztahy rozpadnou třeba po dvaceti letech, u něj je to jiné. Má svoji druhou polovičku rád a i když ho občas štve, věří v to, že se ale všechno dá vyřešit rozumnou konverzací, popřípadě hádkou, a že tedy není nic, kvůli čemu by bylo třeba se rozcházet. Že všechno, co by bývalo mohlo tenhle vztah zničit, už bylo řečeno, a tak se to teď už jen občas vrátí zpátky, ale tenhle dvojbuněčný organismus (rozuměj pár) už si na to vytvořil protilátky a tudíž ví, jak se s tím porvat. Společně, ne každý za sebe proti tomu druhému.

S Hansem jsme se poznali v březnu roku 2014. Byli jsme v Rakousku na lyžařském výcviku, každý se svou třídou z jednoho gymnázia. On 3N, já 5V. Poprvé jsme se fyzicky střetli, když jsem na rovince nezvládla ubrzdit lyže, a tak jsem se svezla po stráni kousek dolů, po zadku, přes ruku, která se mi trochu pohmoždila. Jelikož on byl z našeho družstva největší, musel mě vytáhnout zpátky nahoru, takže jsme se vlastně museli obejmout. S tím ramenem jsem vlastně skoro nic neměla, ale protože jsem měla ten den blbou náladu, rozhodla jsem se simulovat vážnější zranění, abych po zbytek dne mohla sedět v Imbissu a číst si. Jaké bylo ale moje překvapení, když učitelka tělocviku rozhodla, že musím do nemocnice, kde následně rozhodli o tom, že lyžovat už nesmím po zbytek kurzu. Stalo se mi to druhý den. Tohle je nicméně důležitý bod, protože kdybych se nerozhodla simulovat a kdyby mě neuvolnili, asi bych s Hansem nikdy nechodila. Předposlední den se totiž zranila ještě jedna dívka od něj ze třídy, a když jsem vycházela z hospody napřed, abych zjistila, co se stalo, byl tam už i Hans, a tak paní R. svěřila do kompetence jemu a mně vybavení M., kterou přivezli na skútru. Hans měl lyže, já hůlky, a protože jsem se s ním prostě chtěla bavit, já, jindy zarytý introvert a samotář, jsem se najednou hnala za ním, abychom spolu jeli lanovkou. V kabince jsme si povídali a házeli po sobě sníh, a než jsme dojeli do údolí, už z nás byli kamarádi, a jelikož ani jeden z nás neměl v autobuse spolusedícího, řekli jsme si, že si sedneme spolu. Od první chvíle mě zaujal (kromě své impozantní výšky) tím, že byl prostě svůj. A to, jak se na něj spolužáci útrpně šklebili a obraceli nad ním oči v sloup, bylo pro mě ještě lepší, protože to znamenalo, že asi bude něčím zvláštní, a já jsem se prostě rozhodla natruc líp poznat toho, z koho si všichni dělali jen legraci. Nebudu to dál rozmazávat, podstatné je, že ještě týž večer jsme se spolu vyspali. Já jsem byla jeho první, on můj druhý. S tím prvním jsem totiž pořád ještě oficiálně byla - podvedla jsem ho natruc proto, že on mi neustále drancoval nervy tím, že se se mnou opakovaně rozcházel a zase dával dohromady (a ano, moje blbost byla, že jsem ho vždycky vzala zpátky), a den po Valentýnu, kdy mi dal bonboniéru s mořskými plody, se se mnou dokonce rozešel prý proto, že "poznal někoho jiného". Pak jsme se ale zas dali dohromady, já udělala tohle - a po návratu do Liberce se ke mně jak naschvál choval F. úplně ukázkově. Čekala jsem na sebemenší návrat do starých kolejí, abych se s ním mohla rozejít a dát přednost Hansovi, jenže jak už jsem řekla, F. mi to vůbec neulehčoval. Takhle to trvalo tři měsíce. Nakonec, osmého června, vzala moje mamka mě a F. do Prahy do divadla, na Marii Antoinettu. Bylo to trochu zvláštní, protože jsme se oba pohybovali v tu dobu spíš v kruzích puberťáků, co pokuřují před nákupákem a chodí na párty (tohle je taky důležité, včas se dozvíte, proč), ale docela jsme si to užili. F. mi skládal komplimenty ohledně mých šatů a já jsem v autobuse brečela, protože jsem věděla, že už to budu muset skončit. Ten den bylo strašné vedro. Devátého června, v neděli, za mnou F. přišel domů a rozešel se se mnou. Prý proto, že viděl, že nemiluju jeho, nýbrž Hanse. Byla jsem mu vděčná, že to udělal. Dokonce se to obešlo bez slz. Když odešel, setkala jsem se s Veiam a šly jsme k vodě. Druhý den jsem se dala dohromady s Hansem. Desátého června 2014.

Zamyšlení o depresi

26. srpna 2016 v 10:29 | Hëllena |  Psychologie
Předem bych ráda podotkla, že teď momentálně se v depresi neutápím. To jen aby bylo jasno. Protože kdyby tomu tak bylo, rozhodně bych neměla náladu ani energii psát nějaký článek. Protože si ale s depresí už nějakou dobu bohužel tykám, ráda bych vám ji aspoň představila ze svého úhlu pohledu. Článků o tom, že deprese zdaleka není taková sranda, jak si někteří myslí, už je sice celkem dost, leč někteří lidé to stále nechápou. Takže se přidávám i já.

Co je deprese?

Wikipedie říká, že "Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem." To je sice definice hezká, ale… co je to ta pokleslá nálada a jak vypadá patologický smutek?
Pokleslou náladu už zažili všichni, a takovým obdobím, kdy se člověk prostě cítí pod psa, se vžilo říkat depka, nebo dokonce i deprese, ale tohle opravdu není ta skutečná, "velká" deprese. Říkáme o někom, že je depresivní, ale nejspíš tím myslíme jenom to, že dotyčný má nějaký splín, anebo se prostě jenom obléká do černého.
Teď jsem vás tedy dostatečně obeznámila s tím, co deprese není. Co tedy ale je? Je pravda, že během deprese člověk prožívá ony zhoršené stavy nálady, které může zažít i člověk, který depresí netrpí, pokud se mu stane něco zlého. Osoba trpící depresí má ale tu nevýhodu, že jeho špatné nálady neplynou z něčeho, co se stalo, ale z narušeného systému v mozku, který nám uvolňuje do těla hormony potřebné k tomu, abychom se cítili dobře. Jsem laik, vlastně jenom pacient, takže omluvte případné škobrty v terminologii. :) Člověk v depresi má tudíž špatnou náladu (a nejen to, jak se za chvíli dozvíme), aniž by tomu předcházelo něco, co by ji vyvolalo. Slovo deprese znamená pokles, a v tomto případě jde kromě poklesu nálady také o pokles jakékoli chuti k životu.

Další články